Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jsou kapely, které určují směr a za nimi se táhnou zástupy epigonů, které na víceméně prošlapanou cestičku nastoupí v neošoupaných botkách a mohou hned začít pohodlně dupat v závěsu. Z některých takových skupin se v průběhu let stanou následovníci, tedy ti, kteří původní směr rozvinou nebo ho upraví k obrazu svému. Na ostatní pak čeká jen paběrkování a nepůvodní recyklace známých postupů.
Italové KINGCROW začali jako nezáživná heavymetalová kapela. Jejich první zápisy srážel nekvalitní zvuk, oposlouchané postupy bez kloudného nápadu a na debutu pak i otřesný zpěv. Něco trochu zajímavého se začalo dít až s příchodem hlasu Diega Marchesiho, tedy od čtvrtého alba „Phlegeton“, pokračovalo na následujícím „In Crescendo“ a vyvrcholilo v roce 2015 kolekcí „Eidos“.
Kapela od převažujících vlivů PAIN OF SALVATION postupně konvertovala spíš na víru LEPROUS (nejen parádní úvodní číslo „The Moth“ jak z lepřích časů „Bilateral“ toho budiž důkazem), ale vyčíst se bez námahy daly i další inspirativní zdroje, především tedy pak z dílny páně Wilsona a spol. Avšak všechno to nepůvodní začalo mít na „Eidos“ konečně společnou linku, obsahovalo pěkné motivy, aranže a dokonce i zvuk se na italské poměry zlepšil. Novinka tak byla vyhlížena s očekáváním.
Jenomže po třech letech tu máme „The Persistence“ a všechno je zase trochu jinak. KINGCROW po vzoru svých stále aktuálních norských guruů ještě zvolnili a při poslechu se vám teď mohou vybavit i další prameny inspirací (WOLVERINE v refrénu „Every Broken Piece Of Me“ kupříkladu). Což o to, o původnost nám až tak neběží, když se písně podaří. Na deváté studiovce spolku kolem bratří Cafollů je ovšem všechno tak nějak napůl.
A zásadní podíl na tom má zvuk. Ne že by se snad úplně propadl do počátků souboru, má ovšem naprosto nevhodné nastavení. Především tedy bicí s mlaskavými kopáky a většinou tupým virblem nejsou úplně vhodným doprovodem pro klidnější polohy, kytary pak nemají potřebou razanci, když se přidají k bicím, má to do pořádného tlaku setsakra daleko, a díky tomu, že zvuk nedrží úplně ideálně pohromadě, se zdá často plochý i jinak pěkný hlasový projev Diega Marchesiho. KINGCROW už by si konečně zasloužili pořádné zvukové balení bez kompromisů, a pak věřím, že by odpadla i spousta aktuálních připomínek.
Materiál na „The Persistence“ přes zvukovou rozháranost a všudypřítomnou stopu Solbergovic družiny společně s PORCUPINE TREE ale špatný není. K jasným favoritům nutno zařadit vícevrstvou a zvolna gradující „Folding Paper Dreams“, je však po hříchu obklopena i průměrnými kusy (úvodní „Drenched“ či „The Persistence“), nebo písněmi, kde už se to s citací vzorů přece jen přehání („Closer“, „Everything Goes“ ad.). Bezezbytku tak opravdu pohltí až samotný závěr alba. Poslední tři položky – klidná „Night´s Descending“ s hostujícím Danielem Gildenlöwem, hitová klipovka „Father“ a závěrečná na nic si nehrající „Perfectly Imperfect“ – jsou totiž přesně tím, čím bavila předchozí řadovka. Tady to najednou fiunguje a je jen škoda, že podobné munice KINGCROW nenašetřili více i do ostatních položek alba.
Jak jste jistě pochopili, cítím z „The Persistence“ tak trochu promarněnou šanci na něco lepšího. Kdo to má opačně, může si to třeba nabušit do trenek!
1. Drenched
2. Closer
3. Everything Goes
4. Folding Paper Dreams
5. The Persistence
6. Every Broken Piece Of Me
7. Devil’s Got A Picture
8. Night’s Descending
9. Father
10. Perfectly Imperfect
Diskografie
Hopium (2024) The Persistence (2018) Eidos (2015) In Crescendo (2013) Phlegethon (2010) Timetropia (2006) Insider (2003) Something Unknown (2001)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2018 Vydavatel: Sensory Records Stopáž: 55:22
Nezbývá než souhlasit s kolegou Darkmoorem. „The Persistence“ přináší určité zjemnění a posun blíže k britské formě prog rocku, který reprezentují především PORCUPINE TREE, ale je tu paralela i se zmíněnými LEPROUS. Pro mne by to byla dobrá zpráva, nebýt nevydařené zvukové stránky. Skladby celkem příjemně plují, ale jsou trochu nevyvážené. Často jako by se skládaly jen z meziher, chybí prostě silnější nosné motivy a výrazné melodie. Ne že by tam nebyly, jen jsou tak nějak rozprostřené do prostoru. Na vině je jednoznačně poněkud plochá produkce. Ta totiž nedává vyniknout zvuku a především vokálu, který je utopen ve stále stejné hladině a chybí mu tak dynamika. Album je to slušné, ale očekávání nenaplnilo.
20. září 2018
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
smudlinek
8 / 10
Dobrá deska, příjemný poslech. Oproti recenzentovi se mi například úvodní song líbí, neberu ho jako průměr a ani jako můj hřích. Má ušiska se budou k tomuto albu s chutí vracet.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.